Tváří se, že se o lidi zajímá, realita je však jiná. Jednou za uherský rok promluví k národu a to je všechno. Lidé přišli o práci, nemohou živit rodiny, jsou opakovaně podrobováni psychosociálním a zdravotnickým experimentům, ohrožováni na zdraví a na životě. Rodiny se kvůli restrikcím neviděly přes osm měsíců včetně rodinných příslušníků a partnerů, kteří bydlí nebo pracují za hranicemi. Ve větší nouzi snad být nemohou. Tlak na lidi je vysoký a neúměrně dlouhý. Prezidentka přesto ani dnes nepomáhá a nepovzbudí.
Nestalo se to už ve chvílích, kdy vláda a koaliční politici pokřivováním ústavy a zákonů začali proměňovat Slovenskou republiku v totalitní stát souběžně s teatrálním zatýkáním a problematickými vazbami, v nichž umírají nebo si chtějí vzít život dosud neodsouzení lidé, a kdy se začali zabíjet i ti, kteří byli z vězení propuštěni. Kdy zárukou demokracie a dohlížením na zákonnost by měli být ti, kteří zákony nedodržují nebo jsou dokonce ve výkonu trestu. Kdy novináři v přímých přenosech na tiskových konferencích s politiky se svými dotazy nebo mlčením působí jako zoufale nekompetentní a neschopní své profese stejně jako ti, co jsou ve vládě a v koalici v Národní radě. Prezidentka k tomu všemu mlčí. Promluví jednou za čas a za mnoho to nestojí.
Ve své poslední promluvě k lidem se drží svého obvyklého konceptu. Obecných, nic neříkajících frází. Nabádá, že by lidé měli být zodpovědní a bez ladu a skladu vyjmenovává celou řadu epidemických opatření. Všichni už ale vědí, že některá z nich dávno nefungují. Prezidentce a jejímu okolí chybí jasné priority. Vadí, že jsou lidé pozitivní nebo že lidé umírají? To není totéž. Občané neustále poslouchají řeči o testování a očkování, promluva jako ze středověku.
Například trasování. Když lidé v České republice pochopili, že 95 % z nich Covid na životě neohrožuje a že nejde zabránit promořování, a že přesto musejí čelit často nesmyslným či protichůdným protiepidemickým opatřením, které jim dlouhodobě brání v základních lidských potřebách a právech, přestali hlásit své kontakty, aby mohli přežít rozporuplnou dobu. Neznamená to, že by byli nezodpovědní. Umějí se postarat o své zdraví, léčit se, dbát na svou imunitu. I v restrikcemi ztížených podmínkách. Lidé až na přirozené výjimky, jak tomu bylo a od pradávna je, zodpovědní jsou. To jen Covid si dělá, co chce bez ohledu na opatření. Kdy už to lidé z paláců pochopí?
Nebo Covid automat. Tváří se vědecky, přitom je pouhým součtem různých čísel, dojmů a nahodilostí. V České republice se tento systém jmenuje PES a tamní vládou je stále upravován, jak se jí to hodí a hlavně, politici ho tak jako tak nedodržují! Průběžně improvizují na úkor obyvatel a jednají na základě svých přání a pocitů bez jednoznačných priorit. Chaos a improvizace vládnou rok od Covidu.
Nezabralo by posilování imunity? Ochrana ohrožených? Co tak jejich prevence, včasná diagnostika a léčba, třeba i v místě pobytu v sociálních zařízeních, aby pacienti nezahlcovali nemocnice. Nikoliv nekonečné nahánění a sledování zdravých. Co nemocnice a zdravotnická zařízení, která mají za léčbu Covidu na standardním lůžku a lůžku na JIP mnohonásobně vyšší paušály než u jiných nemocí? Nikdo je nechce podezřívat, že jsou rádi za každého covidového pacienta, z něhož mají mnohonásobně vyšší zisk, ale co si o tom myslet?
Prezidentka se svými poradci působí jako nahodilé a narychlo svolané setkání bez promyšlené koncepce či plánu. Říká, že by se z pandemie neměla dělat politika, ale sama politiku dělá, když kritizuje vládu a hromadné testování v době, kdy každý ví, že celoplošné špárání do nosu nefunguje a lidem leze na nervy. Lidé hru na tak zvané zdravé s modrým papírkem a nemocné bez papírku už dávno prohlédli. Le Malade imaginaire, divadelní hru Zdravý nemocný napsal Moliere už v roce 1673. Zuzana Čaputová si myslí, že se zavděčí voličům, když po několika měsících začne hromadné orgie kritizovat. Pozdě. I to lidé prohlédli, čekali, že se za ně prezidentka postaví na podzim, nikoliv s přicházejícím jarem. Ta sice na počátku celoplošného testování někdy v říjnu či listopadu sdělila, že by mělo být dobrovolné, od té chvíle bylo ale v prezidentském paláci ticho.
Nyní se prolomilo, pokud v něm však bude vedle prezidentky vystupovat biochemik Pavel Čekan, představitel soukromé společnosti s testy, který by odpůrce očkování poslal do Afriky, nikdy nemůže jít o objektivní zhodnocení situace, vždy to bude o lobbingu, osobních zájmech podobně jako u Pavla Jarčušky či Vladimíra Krčméryho z vládního zázemí. I přes sebelepší úmysly zmíněných pánů to tak bude na veřejnosti vypadat, holt už si vybrali a oblékli kostým odpovídající jejich zájmům a nemohou v nich hrát jiné role, to jim nikdo neuvěří.
Za prezidentkou a ve vládních krizových a pandemických týmech by namísto zmíněných zainteresovaných řešitelů Covidu měli stát především odborní lékaři z praxe, i s jinými názory a zkušenostmi, například Ján Lakota, Andrej Janco nebo Igor Bukovský, kteří na věci nahlížejí komplexním pohledem, poučení daty a studiemi vědců a lékařů z celého světa, kteří se umí na problém podívat nejen z ortodoxně medicínského, nýbrž také z psychologického, sociálního či ekonomického hlediska. Covid není jen o nemoci a mrtvých. Je i o životě, že.
Víme, že prezidentka mnoho práv nemá, ale existuje i angažovanost, morální postoje, apely či jakékoliv jednotlivé kroky, a jejich zvyšující se intenzita a naléhavost odpovídající závažnosti situace ve společnosti, které by jakkoliv pomohly občanům Slovenské republiky v nouzi. Alespoň je psychicky podpořit. Lidé na to čekali. Nulové kroky, sem tam prázdné řeči, absence zodpovědnosti a odvahy řešit věci v rámci své působnosti nikomu nepomohou. Lidem nepomohou ani nové žaluzie na domku paní prezidentky, její zamilované fotky s přítelem na Instagramu nebo sympatie s americkou herečkou Jennifer Anistone. Stejně jako nepomáhají komentáře Igora Matoviče na jeho Facebooku. Zodpovědnost a empatie k národu chybí oběma.